Jak Ellie k pánečkům přišla

Jmenuji se Ellie. Nebo…raději začnu pěkně od začátku. To jsem se ještě nijak nejmenovala. Byla jsem jen takový malý hnědý chomáček. Pánečci mojí maminky, tedy i moji původní pánečci, nám všem štěndám dali na krček barevné mašličky. Já jsem měla oranžovou, proto mi moji současní pánečci nejdříve říkali jen „oranžová“.

Páníčci se mi zalíbili hned při jejich první návštěvě. Byly mi tenkrát necelé tři týdny a neuměla jsem ještě pořádně chodit, ale hned jsem se k nim přibatolila, abych byla jediné štěňátko, které budou hladit a obdivovat. Panička z toho měla radost a říkala, že tu „oranžovou“ si určitě odvezou domů.

Zanedlouho se na mě páníčci přijeli podívat znovu. Bylo to právě době, kdy jsme si s mámou a sourozenci užívali odpoledního spánku. Maminka se však hned utíkala podívat, kdo to k nám jde a postupně se k ní přidávala i ostatní štěňátka. Probudilo mě, že jsem na to spinkání najednou zůstala sama, tak jsem se taky šla kouknout, co se děje.

Byla jsem hrozně rozespalá, ale pánečky jsem poznala a musela jsem se s nimi hned pomazlit. Ten den si pánečci zrovna měli vybrat štěňátko, které si při jedné z příštích návštěv odvezou domů. Chtěli si do bytu vybrat raději klidnější štěndo, proto mi moje ospalé přikolíbání dopomohlo k tomu, že se nakonec rozhodli opravdu pro „oranžovou“.

 

Nicméně už chvíli po podpisu kupní smlouvy zjistili, že tam s ostatními štěňátky lítám jako drak, ba dokonce, že jsem jedním z iniciátorů největších vylomenin. A tak ospinkaná fenečka k pánečkům přišla. :-)

Když jsem příště uslyšela přijíždět jejich auto, byl to už den, kdy mě odvezli od maminky. Bylo 14. prosince 2012, do Vánoc zbývalo deset dní a doma už na mě čekaly dárečky. Ale to jsem v té době ještě nevěděla, protože jsem ani nevěděla, co jsou to Vánoce. Jen jsem si všimla, že na zemi leží trocha něčeho bílého, co mě studilo do paciček. Časem jsem zjistila, že je to jen jiná forma mé milované vodičky a oblíbila jsem si to.

Bylo mi líto, že jedu pryč od maminky a byla jsem trochu vyděšená. Ale panička byla moc hodná, celou cestu mě držela na klíně a hladila mě. Měla na sobě huňatý svetr, do kterého jsem se mohla trochu zachumlat, a to bylo fajn. Páneček mi po cestě zastavil, abych se mohla vyčurat, dali mi na krček nový oboječek a připnuli mi vodítko, ale to já jsem ještě neznala a nevěděla jsem, co se bude dít, tak místo toho, abych se na travičce vyčurala, jsem jen stála a zmateně koukala kolem sebe. Po chvilce to pánečci vzdali, vzali mě zase do náručí a jeli jsme domů.  

Jakmile jsme vystoupili z auta, zase jsem se jen zmateně rozhlížela a moc jsem nechápala, co se po mně chce. Po krátkém přemlouvání jsem se ale vydala za páníčky tak rychle, až se mi ouška třepala. Zprvu jsem se bála do malých místností, jako je výtah, nebo třeba i koupelna, ale teď, jako dospělá fenka, už se tomu jen směju. :-)

Zpočátku jsem nemohla moc chodit ven, jen na rychlé vyvenčení, ale jakmile jsem byla doočkovaná, začali mě pánečci brát na delší procházky. Zjistila jsem, že existuje velká spousta různých pejsků a se všemi jsem si chtěla hrát.